Žárlivost
Žárlivost - koření nebo zabiják vztahu?
Říká se, že trocha žárlivosti dokáže vztah okořenit a oživit - ne každý z nás ale dokáže určit správnou míru!
Co je horší, ani zdaleka ne každý z nás dokáže a chce bojovat bitvu, na jejímž konci není žádný vítěz, jen vztah zavražděný podezíravostí, nedůvěrou a bolestí.
To potvrzuje i paní Magda, která si se žárlivostí užila své: „Byla jsem do svého manžela tolik zamilovaná, že jsem si jeho žárlivosti buď vůbec nevšimla, nebo mi tehdy spíš lichotila,“ vzpomíná dnes. „Ze začátku mi vůbec nevadilo, že jsme spolu pořád - líbilo se mi to. Teprve postupem času jsem si začala uvědomovat, že něco není v pořádku.“
Muž proti zbytku světa
To, co následovalo, bylo jako studená sprcha. „Najednou mě po návratu z práce čekaly doma dlouhé výslechy a výčitky, jako bych se snad něčím provinila,“ pokračuje paní Magda. „S kým jsem se viděla, o čem jsem s ním mluvila, jak dlouho to trvalo. Nejhorší situace nastala, když se na cestě domů srazily dvě tramvaje a já se asi o tři čtvrti hodiny zpozdila - takovou scénu bych nepřála ani své nejhorší nepřítelkyni. Nejdřív mi manžel říkal, že o mě měl strach, ale postupně jsem si začínala všiímat toho, že se vlastně celý hovor točí jen kolem něj a jeho citů. Snažil se mi namluvit, že mu ubližuji a dělám si jen to, co chci já aniž bych na něho brala ohledy. Tenkrát mě to zarazilo - o něčem podobném jsem vůbec nepřemýšlela a popravdě řečeno jsem přemýšlela i o tom, jestli manžel náhodou přece jen nemá pravdu,“ krčí paní Magda rameny a dnes už se tomu všemu jen usmívá. „Manžel prostě žárlil - na cokoli, kohokoli... ten by snad dokázal žárlit i na vzduch, který jsem dýchala.“
Kultura, nebo evoluce?
Všeobecně se tvrdí, že muž ve vztahu nejvíce žárlí tehdy, když se žena tělesně vybije, zatímco pro ženu znamená nejhorší ponížení, jestliže muž cítí i k jiné ženě podobnou citovou vazbu jako k ní. Psychologové dodnes tento jev neumí vysvětlit a nedokáží se shodnout na tom, zda jde o záležitost kultury, nebo evoluce.
Nedávno ovšem přišli se silným argumentem příznivci kulturní teorie. Na základě mezinárodního průzkumu totiž zjistili, že nejžárlivějším národem na světě jsou Brazilci, zatímco nejméně žárlí Japonci. Své výsledky britští vědci nevysvětlují odlišností kultur; to by sice mohlo vypadat logicky, ale rozhodující faktor spočívá v procentu plodnosti jednotlivých zemí: zatímco Brazilci jsou mistři světa nejen ve fotbale, ale i v plodnosti, Japonci rozhodně nepatří mezi nejplodnější.
Ale ani zastánci evoluční teorie nejsou beze zbraní - tvrdí, že muži si nikdy nemohou být absolutně jisti tím, zda jsou otci dětí, které vychovávají; proto si nepřejí, aby se jejich partnerka na jiného muže vůbec podívala a snaží se o prosazení pokračovatele vlastního genetického kódu. Ženy za svou žárlivost údajně „vděčí“ obrovskému množství času a energie, které vyžaduje zplození a výchova dítěte; nechtějí, aby tato energie přišla vniveč tím, že jejich partner bude věnovat veškerou citovou pozornost jiné ženě.
Existuje ještě druhé vysvětlení, které prvnímu nastavuje zrcadlo - muži se bojí ženina mimomanželského sexu, protože si za ním okamžitě představí citové vazby - ačkoli mají za to, že se žena dokáže zamilovat i bez sexu. Ženy citová nevěra jejich mužů děsí proto, že za ní vidí sex - ačkoli věří tomu, že muži si dokáží užít sexu i bez jakýchkoli citů.
Nekonečné přetahování
V čem je tedy problém? Žárliví muži se svým jednáním ve skutečnosti snaží skrýt strach a pochybnosti o sobě samém. Bojí se toho, že pro ženu nejsou dost dobří a že je žena tak jako tak opustí. I když mohou dokázat to, že se o ně žena bojí, ve skutečnosti jsou to oni, kdo se bojí ženy. Aby dokázali ovládat svůj strach, snaží se ovládat svou partnerku. Mají za to, že když si ji drží doma, nemůže je tak srovnávat s jinými muži a po zjištění, že vlastně za moc nestojí, je opustit.
Životní pravda je ovšem jedna: pokud muži připadá jeho žena přitažlivá, bezpochyby tak bude připadat i jiným mužům; tak to je a nikdo s tím nic nenadělá.
Bude se jí dostávat patřičné pozornosti ať už s ní její partner bude, nebo ne. V takovém okamžiku se může stát, že muž „zkratuje“ a bude se snažit vyvolat žárlivost, protože bude mít pocit, že je zanedbáván a ohrožen. Může mít za to, že když své partnerce ukáže, že o něj mají zájem i jiné ženy, bude se dotyčná ještě více snažit o jeho přízeň. Věc se ovšem má tak, že ve vztahu dvou rovnocenných lidí by měli oba partneři táhnout za jeden provaz a ne se snažit jeden nad druhým získávat drobná vítězství a ústupky.
Žárlivost může být, když muž: * sleduje, s kým se scházíte |
Kde není rozum, láska odchází
Rozumové řešení žárlivosti je v podstatě jednoduché - aby si muž svou partnerku udržel, musí se k ní chovat lépe než kdokoli jiný; ani o trošku méně a pokud možno daleko více. „Trocha žárlivosti přitom vůbec neškodí,“ říká paní Magda. „Kdyby mi nějaký muž říkal, že vůbec nežárlí, nejspíš bych mu nevěřila - nebo bych si myslela, že s ním není něco v pořádku. Každý přece žárlí. Jen se to nesmí vymknout z ruky, to je všechno. Když někdo k někomu patří, tak to přece neznamená, že ho ten druhý vlastní.“
Žárliví muži se snaží ze všech sil najít ženu, kterou by mohli obdivovat, milovat a stát při ní; jakmile ale podobnou ženu najdou, kvůli svému nedostatku sebedůvěry a sebeúcty se bojí, že by ji mohli ztratit. Ve skutečnosti si nemyslí, že by si někoho takového zasloužili, někde v hloubi duše jsou přesvědčeni o tom, že i žena ví, že by se jí s kýmkoli jiným dařilo daleko lépe a proto se v ní snaží vyvolat pocit závislosti. To se ovšem nemusí vždycky podařit - stejně jako tomu byl v případě paní Magdy, která se po třech letech nepovedeného manželství rozvedla - a tak nakonec jednoho dne přijde okamžik, kdy si každá žena se špetkou sebeúcty zákonitě musí položit několik závažných otázek, jako například: „Proč bych mu měla ustupovat, když jediné, co slyším, jsou výčitky a urážky?“ Případně: „Proč dokážu tolerovat vztah s někým, kdo se mě snaží ovládat?“ A odpovědi na tyto otázky na sebe nenechají dlouho čekat...
Komentáře
Přehled komentářů
Dobrý den,
Se žárlivostí mám dost nepříjemné zkušenosti. Náš vztah se ženou je na bodu mrazu. Jelikož má žena neskutečně žárlí. Z počátku mě to nevadilo, ba naopak bylo mě to i trochu příjemné a pač i já jsem samozřejmě zdravě žárlil. Jenže postupen let to z její strany vygradovalo do stádia, kdy nevím co s tím? Má žena mě je schopna sledovat, pokud někam jdu, je neskutečnš sprostá v sms, při hádkách, nejvíce mě ubližuje tím, že tak mluví úmyslně před dětmi, sprostě obviňuje mé rodiče, sestry, přátele atd. Někdy mám opravdu chuť jí praštit, ale copak to jde. Já mám 95kg a ona 55kg, težko by mě pak někdo uvěřil, že se tento psychologický teror nedá ustát. Neustále mě při hádkách pronásleduje, je schopná řvát a nadávat celou noc zbudí úmyslně děti atd. Opravdu nevím co dál, připadá mě jak smyslů zbavená. Miluju své děti (10 a 6 let) a i oni jsou na mě dosti citově vázaní, takže rozchod by zejména jim uškodil, protože v tomto právním systému by je nejspíš stejně dostala má psychicky narušená žena.
Podotýkám, že nejsem žádný slaboch, dokážu celkem v pohodě řešit životní nesnáze, ale tady v tomto jsem zejména kvůli dětem bezradný.
Nemáte někdo radu, nebo podobnou zkušenost, jak z takové situace ???
Díky :-)
Re: žárlivá žena
(Iva, 19. 6. 2011 23:26)
Ahoj Jirko,
těžko radit, nelze soudit podle pár řádků. Těžko říci, proč tak tvá žena reaguje. Co takhle ji vzít na večeři a zeptat se jí co by si přála v životě popřípad zda jí v životě něco schází. Může třeba jednat jen na základě svého vnitřního pocitu - ublížení, trápení, něco co ji tíží?? Ale nevím, nejsem psycholog. Důležitý se ji ve vztahu věřit, respektovat jeden druhého, být si i dobrými "přáteli", nevyčítat si a snažit se na věc dívat i očima toho druhého a samozřejmě umět ho i vyslechnout a snažit se i třeba jen po krůčkách na vstahu pracovat... Dobrý psycholog by určitě také pomohl, co jít nějam s ženou do společné poradny? Držím palce a určitě bude líp..
žárlivá žena
(Jirka , 26. 1. 2011 10:21)